Skandinávie autem 2026 – cestopis z Dánska, Norska a Švédska
Velmi často slýchávám: "Taky bych se chtěl někdy do Norska podívat" nebo "Ta Skandinávie musí být krásná, také bych ji chtěla vidět." A protože podobné věty člověk může opakovat roky, rozhodli jsme se tentokrát nezůstat jen u plánů. Vydali jsme se na patnáctidenní cestu Skandinávií autem. Rodinný roadtrip nás zavedl přes Dánsko do Norska, dále do Švédska a přes sever Německa zpět do České republiky. Vznikla z toho rodinná cesta s dětmi, naším čtyřnohým parťákem Čendou, několika trajekty a spoustou zastávek, které jsme chtěli vidět na vlastní oči. Všechna ubytování na trase jsme rezervovali přes Booking.com a u jednotlivých zastávek proto uvádím i hodnocení, které měly v době naší rezervace. Tohle není průvodce, který má říkat, co musíte vidět. Je to náš zápisník z cesty – se vším, co se povedlo, co nás překvapilo, co stálo víc, než jsme čekali, i s tím, co bychom příště udělali jinak.
Na cestu jsme vyrazili v červencový pátek – ideální den, pokud chcete cestou potkat co nejvíce lidí a aut. Drážďany, Lipsko, Hannover, Hamburk. Na cestě jsme strávili něco přes deset hodin, včetně přestávek na jídlo, toaletu a venčení. Hned první den nás čekal nejdelší přejezd z celé, následující patnáctidenní, dovolené.
Naší první zastávkou byla dánská vesnička Hedegård, kde jsme si zarezervovali na dvě noci dvouložnicový apartmán Hedegaard Holiday Apartments (hodnocení 9,2). Čekal nás moc pěkný patrový apartmán s vlastní kuchyní a televizí v přízemí, což mi dalo soukromí a rodince klid při mém nočním sledování MS ve fotbale. Samotná vesnička Hedegård není ničím moc zajímavá, ale i tak stálo za to udělat si procházku a užít si ten klid a ticho pátečního večera. Bylo to potřeba, protože v sobotu ráno jsme se přesunuli do 15 kilometrů vzdáleného Billundu, abychom zde uplatnili dárek od Ježíška v podobě celodenních vstupenek do Legolandu. Parkování jsme si zajistili s předstihem na Priority parkingu u Legoland Castle hotel. Před vstupem jsme si vystáli krátkou frontu a mohli jsme se vrhnout do světa kostiček a žlutých hlaviček. Nutno přiznat, že podvečerní návrat do klidu Hedegårdu jsme uvítali všichni. Navíc mě čekal důležitý zápas norského národního týmu proti Anglii, takže trocha klidu neuškodila. Těšil jsem se, že když Norsko postoupí, uvidím další jejich zápas přímo v Norsku, ale naplánovat prostě všechno nejde.
Ráno nás čekal přesun na sever Dánska a naším cílem byl Hirtshals, což je přístavní město na severním cípu Dánska, které leží přímo u divokého Severního moře. Známé je především jako klíčový dopravní uzel a je jednou z hlavních bran do Norska. Trajekty odsud spojují Dánsko s norskými městy Kristiansand, Bergen či Larvik, ale jezdí odsud i na Faerské ostrovy a Island.
Cestou jsme navštívili město Aarhus, které je druhým největším dánským městem a takzvaným srdcem Jutského poloostrova. Naším cílem v Aarhusu byl Den Gamle By, což je vůbec první otevřený muzejní skanzen městské historie na světě, založený v roce 1914. Na rozdíl od běžných skanzenů zaměřených na venkov ukazuje, jak se žilo dánským měšťanům. Výhodou je, že v jednotlivých domech lze nahlédnout přímo do kuchyní, pekáren nebo dílen a ochutnat pečivo upečené podle starých receptů.
Další zastávkou na cestě do Hirtshals byla zřícenina hradu Kalø (Kalø Slotsruin), která patří k nejvýznamnějším a nejfotogeničtějším středověkým památkám v Dánsku. Nachází se na malém ostrůvku v zálivu Kalø Vig asi 30 minut jízdy severně od Aarhusu. Zajímavostí je, že zde dánský král Kristián II. věznil mladého švédského šlechtice Gustava Vasu, který se pak stal švédským králem a osvobodil Švédsko z dánské nadvlády, takže si dávejte pozor, koho zavíráte do sklepa.
Ještě než jsme se ubytovali v Hirtshals, stavili jsme se v LIDLu a pořídili něco k večeři, aby nám ráno na trajektu nekručelo v bříškách. Naším druhým ubytováním byl patrový domek Townhouse Hirtshals with sea view (hodnocení 7,6) se třemi ložnicemi, vybavenou kuchyní a v koupelně byl fén. V okolí se nacházelo několik bytovek, takže žádná romantika, ale kvůli té jsme tam nebyli.
Ráno jsme vyrazili na "dlouhou" cestu do přístavu. Když jsme po 10 minutách jízdy přijeli na Nordsøterminalen k bráně lodní společnosti Fjord Line, vytiskli jsme si na samoobslužné obrazovce palubní lístky a zařadili se do fronty směr Kristiansand. Čekala nás 2,5 hodiny dlouhá plavba vysokorychlostním katamaránem HSC Fjord FSTR, a to za krásného slunečného počasí. Pejskaři mají místo v zadní části trajektu s přístupem na venkovní palubu. Všude misky s vodou, takže o pejsky je postaráno bezvadně a pro ostatní je na lodi Starbucks.
Mimochodem, trajektovou přepravu jsme během cesty využili celkem třikrát a ve dvou případech jsme rezervaci provedli přes našeho prověřeného partnera na cestách do Norska, tj. společnost Weco-Travel (CZ) s.r.o. Konkrétně jsem všechny cesty a podmínky konzultoval s paní Kamilou Heřmánkovou (Kamila.Hermankova@wecotravel.cz), která nám zajišťuje již několik let bezproblémové plavby mezi Německem a Dánskem. Největším problémem pro nás bylo vybrat správné spojení pro našeho čtyřnohého parťáka Chandlera (čti Čendu). Zrovna na této první trase je možné využít dvě lodní společnosti a několik typů lodí a bylo někdy nadlidským úkolem zjistit, co bude náš pes dělat po dobu plavby. Jsou totiž společnosti a pak ještě typy lodí, přičemž každá má jiné podmínky, proto je klidně možné, že pes může s vámi na palubu, jako jsme to měli my, nebo musí zůstat v nějakých klecích v místnosti pro ně určené. Další možností je nechat psa v autě a tou poslední je nechat ho doma. Z našeho pohledu a s přihlédnutím k vzájemné závislosti jsme trvali právě na spojení vysokorychlostním katamaránem HSC Fjord FSTR od společnosti Fjord Line. Plavba proběhla naprosto bez problémů a jediné, co mě trochu strašilo, bylo blížící se vylodění v Norsku a s tím spojené celní procedury právě našeho chlupatého parťáka. Těch podmínek a pravidel, které musí nastudovat majitel čtyřnohého spolucestovatele, je opravdu dost, ale vlastně jediné, které jsme museli řešit nad rámec toho, co máme, bylo odčervení psa 2 až 5 dní před vstupem do Norska (ne dříve ani později). Vše jsme splnili a "těšili" se na celní odbavení v přístavu. Ačkoliv nás paní celnice lehce vyděsila a rozhodila požadavkem na nějaký nesmysl, díky jejímu kolegovi, který ji následně označil za nezkušenou, jsme mohli všichni vstoupit na území norského království.
První zastávku jsme si udělali v přístavním městečku Arendal. Pokud vám ten název něco říká, tak to jste asi viděli film Ledové království (Frozen), jehož tvůrci se inspirovali při vytváření architektury a atmosféry právě jižním pobřežím Norska a filmové fiktivní království nese jméno Arendel. My si prohlédli přístav, náměstí, kostel a uličkami došli až k vyhlídkové plošině, ze které je krásný výhled na celé město. Na skok jsme se zastavili v restauraci Nidelv Brygge v místním kempu, kde jsme si dali rybí polévku a nějaké další dobroty. Holky se vykoupaly ve fjordu a já mezitím prohodil pár vřelých slov s místní pokojskou, která se zastavila u našeho auta na kus řeči v našem rodném jazyce. Jelikož jsme se zdrželi víc, než jsme plánovali, nestihli jsme otevírací dobu skanzenu Kviteseid bygdetun, což nám pak vlastně nemuselo ani tak moc vadit, protože kraj Telemark je skanzeny přímo "posetý". Co jsme ale cestou vidět stihli, byl tunel Mælefjelltunnelen, kterým jsme projížděli a který měří necelých 10 kilometrů. Zhruba někde uprostřed je uměle nasvícený modrým světlem, aby se řidiči, kteří v první půlce tunelu usnou, vzbudili a mohli bezpečně pokračovat dále. My naštěstí neusnuli, a tak byl před námi zbytek cesty do obce Tuddal, kde pro nás na následující čtyři noci bylo připraveno přímo snové ubytování Tuddal Hyttegrend HYTTA KÅNS (hodnocení 9.6). Chatka s výhledem na lesy a jezero, kde byly 4 ložnice, terasa, skvěle vybavená kuchyně a božský klid.
Na první den pobytu jsme si naplánovali výlet do Dalenu a okolí. Hlavním lákadlem byla historická a opuštěná farma Rui, kde žily sestry Gurine a Ingerine až do roku 1985, kdy ve svých téměř 100 letech v odstupu několika měsíců zemřely. Farma leží vysoko nad Dalenem, a proto je z ní kouzelný výhled na jezero a samotné městečko nebo spíš vesničku. Cesta k farmě je buď po schodech (celkem 810 kousků) nahoru nebo od kostela Eidsborg Stave Church dolů, což jsme zvolili my a cesta dlouhá asi 5 kilometrů se mnohdy změnila na boj s gravitací. To převýšení bylo opravdu značné, tak jsme párkrát museli využít lana a řetězy, které na několika místech norský turistický klub nainstaloval. Čenda tam narazil na divokou kozu a nevím, kdo z nich byl víc vyděšený. Nakonec to bylo i na něj moc a musel do batohu. K farmě jsme kvůli náročnému terénu i vedru, které tou dobou panovalo v jižním Norsku, dorazili slušně vyřízení. Dohodl jsem se s paní, která měla kousek od farmy "zaparkovaného" manžela s autem, že mě vyvezou po silnici zpět ke kostelu pro naše auto. Zbytek rodinky sešel zbývajících 810 schodů dolů do Dalenu a tam jsme se následně všichni opět šťastně shledali. Mimochodem průvodce na farmě mi říkal, že je běžné, že si lidé pak dole ve vesnici volají UBER nebo čekají na autobus zpět ke kostelu, tak nám paní ušetřila pár NOKů za taxík.
Když jsme se po chvilce v autě stabilizovali, vydali jsme se na prohlídku skvostu jménem Dalen Hotel. Jedná se o ikonický luxusní dřevěný hotel z roku 1894 postavený v "dračím slohu" na břehu jezera Bandak. Vznikl pro evropskou aristokracii a královské hosty cestující po Telemarkském průplavu a pro svou nádhernou architekturu si vysloužil přezdívku "Pohádkový hotel". Dnes je po kompletní rekonstrukci a nabízí ubytování přímo v pohádkových pokojích za pohádkové ceny. Po prohlídce hotelu jsme se vydali na zpáteční cestu do naší romantické, klimatizované chaloupky, abychom nabrali sílu na další den a další výlet.
Čekal nás vpravdě technický unikát v podobě Gaustabannen, což je lanovka na horu Gaustatoppen, ze které jsou opravdu nádherné výhledy. Co mě sem ale lákalo víc než panoramata, je samotná lanovka, která byla vybudována v době studené války, kdy norská armáda a NATO potřebovaly na vrcholu hory postavit stanici pro komunikaci, vzdušný průzkum a odposlech soudruhů ze Sovětského svazu. Z původně plánovaného turistického projektu se tak stala přísně střežená vojenská základna. Nahoru se dostanete tak, že vás vláček nejprve popoveze necelých 900 metrů tunelem do vnitřku samotné hory, kde se přestupuje do kabinky a ta pod sklonem asi 40 stupňů drkocá na vrchol. Celý transport trvá zhruba 15 minut a v jednom směru může cestovat maximálně 20 osob. Tento zážitek z transportu byl umocněn nádherným počasím a výhledy z vrcholu hory. V okolí hory je několik parkovišť, odkud se dá vyrazit na vrchol po svých nebo to různě kombinovat. Jedno parkoviště je hned u lanovky, má ale ale omezenou kapacitu, proto je nejlepší tam vyrazit hned na otevírací dobu. My přijeli asi hodinu po otevření a našli jsme poslední volné parkovací místo. Pokud to nestihnete, dá se parkovat i dál od stanice lanovky a přiveze vás shuttle bus. Po zaparkování nás čekala asi hodinová fronta, než se podařilo naší rodinku dostat do lanovky. Mimochodem, tento den jsme nechali Čendu na chatě, ale s pejskem na lanovku můžete. Zážitek z Gaustabannen je velký – a velká je bohužel i cena. Zpáteční jízdenka pro naši pětičlennou rodinku vyšla na lidových 7 tisíc Kč.
Sny jsou od toho, aby se plnily a jedním z těch mých byla návštěva továrny Vemork u Rjukanu. Za druhé světové války bylo toto místo jediným průmyslovým producentem těžké vody na světě, což z ní učinilo klíčový cíl pro nacistický vývoj atomové zbraně i pro spojenecký odboj. Slavná norská diverzní akce v roce 1943 dokázala výrobní zařízení v přísně střežené továrně odpálit a dočasně vyřadit z provozu. Němci však následně provoz obnovili a pokusili se zbývající zásoby těžké vody odvézt do říše. Norští odbojáři v roce 1944 potopili časovanou náloží železniční trajekt Hydro na jezeře Tinnsjå, čímž německé atomové ambice definitivně pohřbili na dně jezera. Celý tento příběh byl několikrát zfilmován a třeba britský film z roku 1965 "Hrdinové z Telemarku" s Kirkem Douglasem považuji za jeden z nejlepších válečných filmů. Dnes je továrna předělána na interaktivní muzeum, kde jsou místa poničená explozí ponechána ve stavu připomínajícím rok 1943. V přístavu u jezera, odkud vyplul na svou poslední cestu trajekt Hydro, kotví nyní jeho sesterský trajekt Ammonia. Je to poslední dochovaný parní železniční trajekt na světě a slouží jako muzeum. Aktuálně při naší návštěvě nebyl veřejnosti zpřístupněn. Plni zážitků a dojmů jsme se vrátili na základnu, abychom si naplánovali výlet na další den.
Ráno jsme vyrazili objevovat zdymadla Vrangfoss locks, ale cestou jsme navštívili Heddal Stave Church, což je kostel, který byl postaven počátkem 13. století nedaleko města Notodden a dodnes slouží jako aktivní farní kostel. Je to největší ze 28 dochovaných dřevěných kostelů (stavkirke) v Norsku. Samotný Telemarkskanalen (Telemarkský kanál) je 105 kilometrů dlouhá historická vodní cesta vytvořená v 19. století pro propojení vnitrozemí s mořem (ze Skienu do Dalenu). Kanál překonává celkové převýšení 72 metrů pomocí 18 zdymadlových komor na 8 stupních a v době svého otevření roku 1892 byl označován za "osmý div světa". Dodnes funguje v původní podobě a většina zdymadel se obsluhuje ručně. Vrangfoss Locks je vůbec největší a nejimpozantnější zdymadlový systém celého kanálu. Naplánovali jsme si prohlídku na dobu, kdy tudy zrovna proplouvala loď M/S Victoria, která byla postavena v roce 1882 v Oslu a je nejstarším plavidlem, které brázdí vody tohoto unikátního kanálu. Další zastávkou bylo městečko Skien, kde jsme si prošli park Brekkeparken a pak již vyrazili zpět do Tuddalu. Před námi bylo balení a ranní přesun do Osla.
V hlavním norském městě jsme zaparkovali v přístavu u terminálu Go Nordic Cruiseline, odkud nás odpoledne čekal přesun do Kodaně, ale ještě předtím se nám zachtělo objevovat krásy Osla. Viděli jsme postupně pevnost Akershus, radnici, národní divadlo a Královský palác. Na Karl Johans gate jsme si dali kávu a pokračovali kolem parlamentu se zastávkou v Outland Oslo K-POP zpět do přístavu, kde jsme se nalodili na trajekt M/S Nordic Pearl.
Tato loď byla postavena v roce 1989 v Turku ve Finsku. Je dlouhá přibližně 178 metrů, široká 29 metrů a dokáže pojmout kolem 2 100 cestujících a více než 350 automobilů. Na palubě se nachází několik restaurací, bary, diskotéka, kavárny, duty-free obchody, dětský koutek a také venkovní vířivky a bazén na horní palubě. Vzhledem k tomu, že největší kajuty na palubě jsou pro 4 osoby, měli jsme v rezervaci kajuty dvě, z toho jedna byla vyloženě rezervována jako kajuta pro psy a byla kousek od venkovní terasy s místem určeným pro venčení. Nakonec jsme se rozhodli, že tuto kajutu v 6. patře necháme dětem a Čendovi a jako rodiče obsadíme naši druhou kajutu v patře desátém s krásnou palandou. Kajuty byly vybavené opravdu jednoduše, ale nebylo nic, co by nám během plavby chybělo. Každá kajuta měla povlečení a ručníky na určený počet cestujících, svou vlastní sprchu a toaletu. Fungovala zde klimatizace a byl tu i televizor, kde se dala sledovat online kamera z přídi lodě.
Oslo jsme opouštěli za krásného slunného podvečera, kdy jsme mohli z horní paluby sledovat proplouvání nádherným Oslofjordem do Severního moře. Večeři jsme si objednali již při samotné rezervaci na 19. hodinu v restauraci Skagerak. Nutno říci, že výběr byl opravdu bohatý a měli jsme časový slot na 1,5 hodiny, tak se dalo objevovat vše, co tento bohatý bufet nabízel. Nás zaujalo hlavně velké množství ryb a mořských plodů. Spalo se nám překvapivě dobře, na lodi i na moři byl klid a ještě před snídaní jsme se šli projít na horní palubu s výhledem na švédský Helsingborg a dánský Helsingør. Mezi těmito městy panuje čilý trajektový provoz a dělí je necelé 4 kilometry vodní plochy Öresundu. Snídaně byla super a pak už následoval přesun do auta a příprava na vylodění.
V Kodani jsme přistáli kolem desáté dopoledne a už v jedenáct jsme parkovali u hradu Kronborg, který je zapsaný na seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Další zastávkou byl Frederiksborg Slot. Obecně se dá říci, že Kronborg a Frederiksborg Slot jsou dva z nejvýznamnějších a nejkrásnějších královských zámků v Dánsku. Obě sídla leží v severní části ostrova Sjælland a představují vrchol dánské renesanční architektury. Prošli jsme si hradby a zahrady. Tam, kam jsme nemohli s Čendou, tam jsme se u něj prostřídali, takže jsme viděli, co jsme chtěli. Překvapení na nás čekalo na parkovišti u Frederiksborgu v podobě lístku za stěračem se sazbou 295 DKK. Vítejte v Dánsku. Nešlo o nezaplacené parkování, na to si dávám pozor, ale zadním kolem jsem stál na čáře a asi o 5 centimetrů jsem přesahoval mimo vyznačené parkovací místo. Chtěl jsem nechat více místa pro auto po levé straně a natlačil jsem se tak více doprava, kde už parkoviště končilo a nikomu jsem tam nemohl překážet. Tak alespoň vím pro příště. Mimochodem, paní na recepci hotelu, kde jsme bydleli mi říkala, že jim se stalo něco podobného v Kodani a stálo je to 990 DKK, takže jsem vlastně rád za tuto "směšnou pokutu". Nenechali jsme se otrávit a vesele pokračovali v poznávání okolí Kodaně.
Ještě, než jsme se vydali na hotel, kde strávíme následující tři noci, stavili jsme se v městečku Dragør, které leží v sousedství kodaňského letiště Kastrup a jde o historické rybářské město s pevností, odkud je vynikající výhled na ikonický Öresundský most spojující Dánsko se Švédskem. Samotné centrum Dragøru je malebný skanzen, ale ten jsme si nechali na příště. Jeli jsme se ubytovat do města Herlev a hotelu Go Hotel Herlev (hodnocení 8,5). Jedná se o město ležící přibližně 10 kilometrů severozápadně od centra Kodaně, které funguje především jako rezidenční a průmyslová oblast kodaňské metropolitní oblasti. Hotel leží v klidné části v sousedství obchodního centra, několika restaurací a hřbitova s kostelíkem. Měli jsme k dispozici dva pokoje, z nichž jeden byl třílůžkový a jeden dvoulůžkový. Čenda pendloval dle libosti a potřeb.
Snídaně na hotelu byla moc dobrá a dodala nám energii na den v Kodani. Cesta od hotelu na nádraží nám zabrala asi 20 minut a zhruba stejnou dobu trvala cesta příměstským vlakem linky "C" do Kodaně. Nebudu tu zbytečně zdlouhavě nic vyprávět o historii Kodaně. Je to nádherné město, které nás "dostalo" už před lety, kdy jsme ho navštívili v rámci mezipřistání na cestě do Bergenu. Vystoupili jsme na stanici Nørreport a pak již pěšky k Rosenborg Slot a dál po trase pevnost Kastellet, malá mořská víla (Den Lille Havfrue), Amalienborg, Nyhavn, Christiansborg a věž Rundetaarn. Celý den jsme zakončili v obchodě Life4Cuts a Copenhagen KPOP. Teprve na samém konci naší cesty Kodaní se spustil pořádný slejvák. Byl to vlastně první déšť, který nás na dovolené zastihl. Jak jsme do Kodaně přijeli, tak jsme ji také opustili. Tentokrát z nádraží København H zpět vlakem do Herlev. Večer jsme si dali do nosu v Suki Sushi a začali plánovat další den, který nás čeká na druhé straně Öresundu.
Most spojující Dánsko se Švédskem je fascinující silniční a železniční spojení mezi těmito státy. Propojuje města Kodaň s Malmö. Celé spojení měří přibližně 16 km a tvoří ho nejen samotný téměř 8 km dlouhý most, ale také umělý ostrov Peberholm a podmořský tunel Drogden vedoucí směrem ke Kodani. Most byl otevřen v roce 2000 a stal se jedním ze symbolů Skandinávie. Zajímavostí je, že po mostě vede dálnice E20 i železnice a nejvyšší pylony se tyčí přibližně 204 metrů nad mořem. Za přejezd tohoto mostu zaplatíte mýtné a to v přepočtu asi 3 500 Kč v kombinaci zpátečního přejezdu pro auta do 3,5 tuny. Čendu jsme zaregistrovali do švédského celního systému a mohli jsme vyrazit do země tří korunek.
Za hlavní cíl dne ve Švédsku byl poměrem hlasů 1:4 vybrán obchodní dům IKEA v Malmö. Naštěstí to nebyl cíl jediný. Po krátkém rozhovoru s celníkem na mostě jsme zajeli hned na vyhlídku, ze které se nám naskytl parádní pohled na monumentální konstrukci Öresundského mostu. Krátkou procházkou jsme se dostali i pod samotný most, který je hlavním symbolem našeho oblíbeného seriálu Most. Stáli jsme na místě, kde společně vyšetřovali zločiny švédská policistka Saga Norén a dánský detektiv Martin Rohde.
Další naší zastávkou bylo město Ystad, ležící na jižním pobřeží Švédska v regionu Skåne. Centrum města je protkané dlážděnými uličkami, hrázděnými domy a určitě stojí za návštěvu. Je to také jedno z nejvýznamnějších filmových měst ve Švédsku. Celosvětově jej proslavily především příběhy komisaře Kurta Wallandera a natáčely se tu i některé scény právě ze seriálu Most. Vše je propojeno v místním filmovém studiu Ystad Studios, kde je švédským filmům a seriálům věnována pěkná expozice. Ystad je významným trajektovým přístavem jižního Švédska. Pravidelné lodní linky jej spojují s polským Świnoujście a dánským ostrovem Bornholm.
Za mírného deště jsme se vraceli zpět do Malmö, abychom se zastavili v avizovaném obchoďáku IKEA. Zůstali jsme s Čendou v autě a nákupy nechali na holkách. Všichni jsme pak společně zašli ještě do Emporia Shopping Center a pak už následoval návrat na dánskou stranu Öresundu. Samotné centrum Malmö jsem vynechal schválně, protože parkování s dodávkou tam podle všech informací nebylo úplně jednoduché a v recenzích se velmi často objevovala informace o vykradených autech a rozbitých oknech. To je zážitek, který si rádi odpustíme. Večer nás čekalo balení a příprava na další přesun.
Ráno po snídani jsme nabrali směr Rødbyhavn na trajekt Scandlines do Německa. Cestou nás ale čekalo ještě několik zastávek na dánské půdě a první z nich bylo místo zapsané na seznamu UNESCO. Jedná se o křídové útesy Stevns Klint, které jsou místy vysoké až 40 metrů. Po schodech se dá sejít na pláž pod starý kostel Højerup, který se hrdě tyčí nad útesy. Přijeli jsme poměrně brzy dopoledne, tak jsme na místě byli téměř sami. Pár kilometrů po pobřeží je maják Stevns Lighthouse, ze kterého je krásný výhled na celé pobřeží.
Poslední naší zastávkou byl Knuthenborg Safaripark. Jedná se o klasické safari, kam přijedete vlastním autem a uvnitř jsou zóny, kde se dá vystoupit i mezi zvířata a pak oblasti, kde se totéž nesmí, neb vám hrozí sežrání. Popravdě, moc míst, kde by nás něco mohlo sežrat jsme neviděli, ale celkově to byl fajn zážitek. Jen je škoda, že se vlastně neustále pohybujete v koloně jako po Nuselském mostě, ale tomu se asi v sezoně nedá moc vyhnout. Určitě doporučuji si na toto místo udělat víc času, aby to pak dávalo smysl i v poměru cena/výkon. Na místě je několik piknikových plácků, kde mnoho rodin rozbalilo deky a debužírovalo se z domova připravené jídlo. Takto tam jde strávit určitě celý den.
Před námi ale byl už trajekt do Německa a následný přesun do přímořského města Wismar, kde jsme přenocovali jednu noc v hotelu B&B HOTEL Wismar (hodnocení 8.0). Musím říci, že když nás navigace dovedla doprostřed nákupní zóny, tak jsem byl trochu překvapen, ale jedná se o nový moderní hotel s velkým množstvím pokojů, kde opět bylo vše, co jsme na jednu noc potřebovali. Měli jsme rezervovaný jeden dvoulůžkový a jeden třílůžkový pokoj, oba se snídaní. Navíc hned vedle několik možností, jak si "ulovit" něco rychlého k večeři a pak rychle na kutě a odpočívat.
Před večerkou jsme ještě stihli procházku po historickém centru a musím říci, že nás Wismar uchvátil. Jedná se o nádherné historické přístavní město na břehu Baltského moře. Samotné centrum je známé typickou severoněmeckou cihlovou gotikou, velkým náměstím Marktplatz a monumentálními kostely. Staré město Wismaru je zapsáno na seznamu UNESCO a my už rozhodně chápeme proč. Kdybych mohl na našem tripu něco dodatečně změnit, tak jedině to, že Wismar by si zasloužil o den víc.
Po dobré snídani následoval další přesun po pobřeží směr Rujána, kde naší první zastávkou byl Kap Arkona, což je jeden z nejznámějších mysů Rujány a možná celého Německa, ležící na severním cípu ostrova. Najdeme tam opět krásné křídové útesy a hlavním symbolem jsou dva majáky. Na oba je možno za mírný poplatek po schodech vyběhnout. Autem se na Kap Arkona dostat nedá, proto v přilehlém městečku funguje velké záchytné parkoviště, odkud si to můžete buď vyšlápnout po svých jako my nebo využít koňský povoz, vláček nebo možná i autobus. Je to necelé tři kilometry tam a to samé zpět. První část cesty vede mezi restauracemi, suvenýry a jinými pastmi na turisty, dál už jdete po asfalce směrem k oběma majákům.
Večer jsme dorazili na naše poslední ubytování do vesničky Barhöft, kde přímo u hotelu je malý přístav na samém konci pevniny, odkud je přes ostrov Bock vidět až k Hiddensee a Rujáně. Z někdejší přísně střežené vojenské oblasti NDR je dnes klidná rybářská a jachtařská vesnička uprostřed národního parku. V Hotelu Seeblick (hodnocení 8.1) jsme se usídlili na poslední dvě noci naší dovolené a k dispozici nám byly dva skromně zařízené pokoje. Ještě večer jsme se šli projít do přístavu, který je opravdu krásný. Hned vedle je pláž s přístupem do vody, který Čenda využil až po břicho. Jediné mínus tohoto místa bylo neuvěřitelné množství komárů, kteří nás otravovali úplně všude. Jen pokoje byly naštěstí vybavené sítěmi v oknech, tak se dalo spát poměrně dobře.
Ráno jsme si dali snídani na terase s výhledem na moře a pak nás čekal výlet do přístavního města Sassnitz. Zaparkovali jsme hned v přístavu u britské ponorky HMS Otus, která kdysi brázdila oceány ve službách Royal Navy a po vyřazení unikla sešrotování díky tomu, že ji koupil německý podnikatel a nechal ji odtáhnout z Portsmouthu přes Kielský průplav až k Baltu a dnes slouží v Sassnitzuu jako muzeum studené války. My jsme ale zamířili hned vedle, a to na přístaviště výletních lodí, abychom si mohli prohlédnout z moře Königsstuhl (Královský stolec), což je 118 metrů vysoký křídový útes a jedna z největších přírodních ikon Rujány. Bílé skály, bukové lesy národního parku Jasmund a modré Baltské moře vytvářejí krásnou scenérii.
Po přistání jsme se ještě prošli po přístavu, kde jsme si dali dobrý oběd v rybářské restauraci a vyrazili zase za historií, tentokráte ke komplexu Prora. Je to téměř pět kilometrů dlouhý komplex, který nacisté budovali jako obří přímořské letovisko pro 20 000 rekreantů. Kvůli válce však svůj původní účel nikdy nesplnil. Za NDR se proměnil ve vojenská kasárna a po sjednocení Německa dlouhá léta chátral. Dnes se část někdejšího nacistického monumentu paradoxně změnila v moderní apartmány a hotely přímo u jedné z nejkrásnějších pláží Rujány. Prošli jsme si i muzeum ve staré neopravené části. Je to zajímavé místo, které stojí za to vidět, pokud Rujánu navštívíte.
Večer jsme se vrátili na hotel a před námi byla poslední noc na severu Německa.
Druhý den po snídani následovalo zabalení všeho, co jsme za dva dny stihli vybalit a do navigace zadali hlavní město Německa – Berlín. Prvním cílem bylo muzeum optických iluzí DeJa Vu Museum kousek od Alexanderplatz. Omladina se šla bavit a dospěláci si dali kávu v přilehlé kavárně. Naše auto mezitím obdrželo další pokutu, tentokrát s mnohem lepší sazbou 10 EUR. Dodnes nevím za co, protože parkovné bylo zaplacené přes aplikaci, takže těžko říct. Na můj pozdější dotaz mailem mi nikdo neodpověděl.
Naše expedice se poté přesunula k Anhalter Bahnhof. Zde bývalo nádraží, které bylo jednou z hlavních železničních bran Berlína do jižní Evropy. Monumentální nádraží z roku 1880 zažilo období luxusního cestování, nacistické deportace i zkázu druhé světové války. Dnes z něj zůstal pouze vstupní portál. Tam jsme nechali auto a popojeli S-Bahnem jednu stanici k Braniborské bráně, jednomu z hlavních symbolů města. Hned vedle stojí legendární Hotel Adlon, který už více než sto let hostí královské rodiny, politiky, umělce i světové celebrity. Hned za rohem jsme se prošli Památníkem zavražděných evropských Židů, tvořeným 2 711 betonovými kvádry. Dále jsme pokračovali k nenápadnému místu, pod kterým se kdysi nacházel Führerbunker Adolfa Hitlera. Právě zde Hitler prožil poslední týdny války a 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu. Dnes zde není žádný monument – pouze informační tabule připomínající historii místa, ale lidí tu bylo více než u samotného památníku zavražděných Židů. Poslední plánovanou zastávkou byl Checkpoint Charlie, což je nejslavnější hraniční přechod mezi Východním a Západním Berlínem. Cestou jsme viděli kus autentické Berlínské zdi. Na několika kilometrech se tak před námi vystřídaly stopy nacistické diktatury, druhé světové války i následného rozdělení města během studené války. Od ruiny Anhalter Bahnhof byla před námi už jen cesta domů.
A tím naše "Expedition Scandinavia 2026" skončila. Patnáct dní, 4 země, tři hlavní města, trajekty, mosty, fjordy, hory, historická města, hrady, muzea, pobřeží Baltu i Severního moře. K tomu 4500 kilometrů za volantem, několik hotelů a chatek, spousta dobrého jídla, dvě pokuty, a hlavně hromada zážitků, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
Do Norska jezdím už dlouho na ryby, a přesto pro mě byla tahle cesta úplně jiná. Tentokrát nebylo hlavním cílem co nejrychleji dojet k moři, naložit věci na loď a marně doufat, že někde dole čeká halibut. Poprvé jsme si cestu samotnou udělali stejně důležitou jako její cíl. A možná právě díky tomu jsem Skandinávii poznal zase z trochu jiné stránky. Ukázat Norsko mé rodině bylo vždy mým snem a jak víte, sny se mají plnit, stejně jako sliby, nejen o Vánocích.
Viděli jsme nádhernou norskou přírodu, fjordy a hory, ale také místa spojená s druhou světovou válkou, studenou válkou i dávnou historií. Prošli jsme se Oslem, Kodaní, projeli přes Öresundský most do Švédska, poznali Ystad, objevovali norské i dánské pobřeží, německý Wismar a Rujánu, a nakonec celou cestu zakončili v Berlíně. Některá místa jsme si užili jen pár hodin, jinde bychom klidně zůstali několik dní. A přesně proto máme důvod se někdy vrátit.
A jestli má tahle naše cesta někoho přesvědčit k něčemu podobnému, pak asi hlavně k tomu, že "není čeho se bát". Nemusíte být zkušený cestovatel, umět perfektně anglicky ani mít všechno naplánované na minutu přesně. Stačí trochu přípravy, auto, chuť poznávat nová místa a smířit se s tím, že třeba občas něco nevyjde podle plánu. Ono právě z těch neplánovaných situací nakonec často vzniknou ty nejlepší vzpomínky.
Skandinávie totiž není jen Norsko, fjordy a rybaření. Je to nádherná příroda, historie, architektura, moře, malé vesničky i velká města, a hlavně neuvěřitelné množství míst, která stojí za to vidět na vlastní oči.
My jsme si tuhle cestu užili. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli bychom vyrazili znovu? Asi bych se místo odpovědi začal dívat do mapy, kudy pojedeme příště.