Norský zápisník č. 2/2021

Přátelé, kolegové, kamarádi, probudili jsme se do nádherného slunečného norského rána. Když jsem ráno otevřel víka, našel jsem na terase Lukáše, jak se snaží odtlačit sloupek držící Mirkův balkónek. Když jsem se ho zeptal, jestli nechce pomoc a jestli je v pořádku, pochopil jsem, že se jedná o strečink po náročném 12 kilometrovém běhu po ostrově. Ponechal jsem Lukáš v jeho trápení a uvařil si kávičku a čaj. Postupně jsme se sešli celá posádka a u stolku na terase jsme vydrželi asi do půl desáté, kdy padlo rozhodnutí, že v 10:00 vyjíždíme na moře. Rozhodnutí to bylo vpravdě zlomové, protože až dosud jsme nesmrděli, ale od prvního vyjetí na moře smrdí prostě všechno . . . . my, oblečení, koupelny, loď, dům . . . prostě všechno. Toho smradu se nedá zbavit. Pomůže až SAVO po příjezdu do svých trvalých bydlišť :-)

Zhruba v těch 10 hodin jsme byli ready a nalodili se na "naši" loď. Krátce po vyplutí zjistil Kopeček, že sonar nefunguje tak, jak má a překvapivě v něm převládl pocit zodpovědnosti nad touhou po rybí krvi :-) Vrátil se tedy s námi do přístavu a šel problém řešit se správcem komplexu. Museli jsme uznat, že nás kluk mile překvapil. Kdo ví, jak by reagoval ještě před pár lety. Oprava se protáhla skoro na hodinu a tak jsme museli trochu zevlovat, což nám nedělalo problém, ale nazývejme to raději rybářským meetingem, zní to lépe :-) Dali jsme si s Lukášem každý jedno půlpivo, takže když byla loď zase připravena, šel bych si nejraději lehnout :-) Sluníčko pralo a my se smažili ve vlastní šťávě. Do kraťasů jsme nakonec nešli, protože bychom se museli pořádně namazat a na to bylo ještě opravdu brzo :-) Druhý pokus o vyplutí byl již úspěšný a my se tak v poledne vydali poprvé letos v Norsku na moře.

Počasí bylo dokonalé, což je super sice pro nás, ale jak jsme se již několikrát přesvědčili, ryby s tomhle počasí prostě moc neberou. Rozhodně jsme si nemohli stěžovat, že bychom si nezachytali, protože ryb bralo opravdu hodně, ale všechno to byly rybky v dorosteneckém věku a jelikož máme svou úroveň, tohle opravdu nebereme, takže co šlo, vrátili jsme do moře k rodičům a co nešlo, o to se postarali rackové. Narazili jsme na menší hejna makrel, což nás potěšilo. Překvapivě i Kopečka, který jinak považuje makrelu za plevel :-) Za celý den se podařilo chytit asi 15 makrel a dvě menší tresky, které ale splňovaly zákonné parametry, tak skončily v mrazáku. Podařil se však jeden úlovek, který nám udělal všem opravdu radost, a Kopečkovi jsme to dnes všichni přáli. Vytáhl opravdu krásnou tresku obecnou, jejíž míry a váhu si zatím necháme pro sebe, kdyby se jednalo o náš největší úlovek :-)

Po tomto úlovku jsme ještě chvilku hledali další podobné kousky, ale bez úspěchu. Nejblíže byl snad Lukáš, kterému podobná treska těsně pod lodí spadla z prutu. Namlsáni tímto úspěchem jsme popojeli na mělčinu hledat halibuty, ale . . . . . nic . . . . zatím. Kopeček měl jednoho přímo na dosah a viděl ho asi půl metru pod lodí, takže teď místo spánku motá různé nástrahy, protože zítra, zítra to prý klapne :-) Po příjezdu jsme šli s Lukášem kuchat těch pár rybiček, Míra začal vařit segedínský gulášek a Kopeček začal dumat nad zítřkem. Ještě vám musím napsat, že jsme expedice vskutku pokroková, protože jsme si pořídili na rybí úlovky vakuovačku, tak zkoušíme novou metodu filetování bez kůže a balení s popiskem. Tak uvidíme, jestli se to osvědčí. 

Váš Dušan