Norský zápisník č. 3/2023

Přátelé, kolegové, kamarádi, dnes jsme zažili den, který vejde do historie naší expedice . . . nemusíte jásat, tleskat, ani smutnit, halibuta jsme nechytili, ale udála se jiná, možná snad i víc přelomová, věc a to ta, že Kopeček na moři, aniž bychom mu do toho nějak zásadněji remcali nebo ho jinak prudili, sám od sebe prohlásil "kašleme na to, nebaví mě to jedeme domů a budu si číst knížku" (poznámka autora: redakčně upraveno).

Ráno či dopoledne (někdo až v poledne) jsme se sešli u snídaně, kde jsme si u předpovědi počasí potvrdili, že dnes je ten den "D", kdy musíme nechytat co nejvíc ryb, protože líp už asi nebude. Podle údajů z YR.NO Kopeček usoudil, že nejlepší čas na výjezd na otevřené moře bude od 18:00 do 06:00. Jsme již tak sehraná parta, že jsme mu to nejen odsouhlasili, ale většina z nás se i začala na pravý noční rybolov za světla těšit. Luky sice trochu remcal, že má v deset pravidelně večerku, ale jelikož našel termo konvici na kávu, trochu se uklidnil a s výjezdem nakonec také souhlasil. Pro upřesnění, tu konvici pak stejně "doma" zapomněl. Jen pro obhajobu Lukáše, ten měl tou dobou již v nohách pár kilometrů po norském asfaltu a únava se již začala hlásit o slovo. Škoda, že jsem nevstal o pár hodin dříve, třeba bych se také nechal zlákat a alespoň bych mu zamával.  Když jsme si odsouhlasili denní program, začal se řešit oběd. Naštěstí má rád Lukáš knedlíky, tak se toho chopil a uvařil segedínský gulášek s houskovým knedlíčkem. No, jen se po tom zaprášilo. Po obědě následoval polední klid až do cca 16. hodiny, kdy jsme se začali připravovat na odjezd. Při odjezdu panovala skvělá nálada a výborné slunečné počasí s minimálním větrem, proto nám ani nevadilo, že nás čeká cesta delší než jednu hodinu k otevřenému moři, kde jsme čekali ty největší úlovky, jak tomu bylo VŽDY při předchozích expedicích a destinacích. Byli jsme připraveni na návrat v ranních hodinách a čekali jsme smršť velkých a krásných ryb.

Když jsme dojeli téměř do našeho cíle, kde se měl odehrát ten rybí masakr, zjistili jsme, že vlny jsou tak velké, že jsme si netroufli do nich vjet a raději jsme se delší dobu drželi zpět schováni za menším ostrůvkem, přitom nás dělil asi kilometr od   místa, kde se mělo dát chytit opravdu pěkné ryby. Zkoušeli jsme chytat kde to šlo, ale nedařilo se . . . prostě to nešlo . . . ryby nebrali. Průběžně jsme několikrát zkusili najet na otevřené moře do vln, ale naše loď mělo co dělat, aby se s tím poprala a to je poměrně slušně velká a motor silný, ale proti mořským vlnám to prostě nestačilo. Připadali jsme si místy jako na "matějské", jak si s námi vlny pohrávali, proto nebyl čas na hrdinství a rozhodli jsme se zůstat v bezpečí fjordu, ostrovů a ostrůvků. Dokonce přišla chvíle, kdy Lukáš přesvědčoval Kopečka, aby to ještě zkusil, ale náš kapitán se zachoval jako vyspělý námořník a museli jsme to vzdát.

Podařilo se nám, tedy spíš klukům chytit pár tresek, jejichž velikost by nás ještě loni přiměla nechat je svému osudu dál v moři, ale teď jsme měli před očima hladové krky, co nás doma čekají a museli jsme brát vše, pokud to samozřejmě splnilo zákonnou míru. Dovezli jsme asi 15 tresek, která bylo samozřejmě potřeba hned vykuchat a zpracovat, takže nyní je 3:20 a slunce, které zapadlo, když jsem začal psát tento díl zápisníku, již zase vyšlo.

Tak zatím . . . :-)

Dušan