Olympijský zápisník č. 7/2012

Zdravím naposledy z olympijského Londýna! Mezitím, co na Olympijském stadionu ve Stratfordu vrcholí závěrečný ceremoniál, já se snažím sbalit do tašky, která se mi evidentně během mého pobytu v Londýně smrskla na minimum. Zážitků z dneška mám několik . . . sice již ne přímo souvisejících s olympiádou, ale i tak se o ně hodlám podělit. V hotelu, kde již několik dní bydlím je podle mého názoru neskutečná přezaměstnanost. Jen těch pokojských, co se u nás na patře pohybuje by stačilo snad pro celý hotel. Ne, že bych si tedy stěžoval, protože pohled na ně je opravdu krásný a mnohdy ve mně hlodá červíček, když jdu kolem pokoje, kde na klice visí cedulka s informací "pokojská v pokoji" . . . splnil by se mi dalších z mých nenaplnitelných snů, ale pak si řeknu, že sedět v Británii za znásilnění určitě není nic výhodného, tak vždycky jdu dál, ale třeba jednou . . . uvidíme. Na recepci stojí asi 5 lidí a dělají, že dělají. U vchodových dveří stojí dva černoši . . . ten na pravé straně je vytíženější, protože otvírá dveře každému, ten vlevo otvírá pouze, když má někdo zavazadla a nevešel by se tak do pravé půlky dveří . . . snad funguje i zastupitelnost, pokud by si jeden z nich musel odskočit :-) U snídaně sotva dojíte, už vám odnáší talíř, aby vás donutili se zvednout a vzít si na další chod jiný, čistý. Někdy mám pocit, že mají interní soutěž, kdo kolik donese špinavých talířů.

Ještě abych se vrátil k dnešnímu programu, tak celé odpoledne jsem prožil v okolí letiště Heathrow, kde jsem si intenzivně užíval krásného počasí a neskutečného provozu. Fotil jsem a fotil. Trochu mě při tom bolela hlava, protože cestou na letiště jsem "dobíhal" metro a narval jsem se do vagonu jako poslední. Jenže já trdlo zapomnělo, že metro je tu zakulacené, takže pokud stojíte u dveří, máte nohy a tělíčko ve vagonu, ale měříte skoro 2 metry, tak zákonitě hlava je ještě venku. Na tento fakt mě upozornila až rána do palice, kterou jsem dostal o zavírající se dveře. Měl jsem štěstí, že jsem nestál přímo uprostřed dveří, protože takovou ránu z obou stran bych si nepřál dostat. To by se ze mě pravděpodobně stal paralympionik.
Každopádně jsem pobavil všechny okolo, protože cizímu neštěstí se co? Se vždycky smějeme. No nic, budu pomalu končit. Pokud nespadne letadlo, tak se zítra uvidíme. Do té doby se mějte krásně. Váš Dušan B.